Praha /FOTOGALERIE, ROZHOVOR/ – Takové přebory Prahy. Tváří v tvář věhlasným evropským mítinkům přepadne fanouška pocit obyčejnosti. Jenže ouha, hned tři atletky si na nich ve vyrovnaném finále běhu na 60 metrů zajistily limit pro březnové halové mistrovství Evropy v pražské O2 areně.
V cíli překážek byla trochu nečekaně první vícebojařka Kateřina Cachová (8,24), která se několik let potýkala se zdravotními problémy. Někdejší halová vicemistryně Evropy Lucie Škrobáková byla o setinu pomalejší. Limit získala i třetí Lucie Koudelová (8,27).
Dvacetiletý olympský talent se ale ještě nemůže v klidu připravovat na možná životní závody, na záda se mu tlačí Karolína Hlavatá, která ztrácí na limit „pouhé“ dvě desetinky. Ale nepředbíhejme, životní pouť Lucie Koudelové se nedatuje pražskými přebory.
Lucie, začínala jste nikoli na atletickém ovále, ale s hasičskou hadicí. Co vás lákalo na tomto odvětví?
Moje rodná vesnice Záhorovice nenabízela až tolik vyžití. Začala jsem proto chodit do hasičského kroužku, vždycky jsem byla trochu rychlejší než ostatní děti, a tak jsem hasičům brzy utekla k atletice.
Šlo jen o zábavu, nebo měla mladá hasička touhu pomáhat?
Tenkrát asi ani ne. Povolání hasiče si ale nyní nesmírně vážím, jen mám svoji cestu. Byly to dobré začátky, které ze životopisu nikdy nevymažu.
Stejně tak jako uherskohradišťské, běžecké. Jaké byly?
Složité. Když mě viděla první trenérka, snažila se mě zbavit. Posílala mě do Uherského Brodu, kde ale podobný kroužek nebyl. Vrátili jsme se a ona rezignovala.
Proč vás nechtěla?
Byla jsem tlustá. Nevešla jsem se do žádného kroje. (směje se) Přesvědčila jsem ji ale při vánoční soutěži. Na konci tělocvičny byly bonbóny, kdo byl u nich nejrychleji, získal je. Nakonec jsem měla plné kapsy bonbónů. (směje se)
Nedělala vám nadváha problémy?
Jelikož jsem byla silnější poměrně dlouho, mám nyní vyhřezlou plotýnku. Všechno se ale srovnalo.
Nevypadáte na boj s nadváhou.
Nyní už nebojuji, šlo o určitou fázi puberty. Teď už je všechno fajn. Předtím mě pořád někdo stresoval a chtěl, abych rychle zhubla. Bylo to zbytečné, všechno se zlomí, kdy má. Měla jsem a mám zase jiné přednosti než štíhlost.
Mluvte o nich.
Umím se zasmát, nebojím se přijmout legraci i směrem ke své osobě. Obecně jsem ráda v kolektivu a vážím si lidí okolo sebe. Při závodech se ale dovedu soustředit, stát se na omezenou dobu čistokrevnou individualistkou.
Vážíte si lidí okolo sebe. Obecný rys slováckých žen?
To si nemyslím. Je pravda, že na Moravě jsou lidé srdeční. Když poprvé přijel můj partner Jakub k nám rodiny, viděl stoly plné jídla a usměvavé lidi. Byl z toho trochu v šoku. Slovácko mám moc ráda, pokud to jde, často se tam vracím.
Už jako Pražačka?
Já to tak neberu, každý mě ale upozorní na pražský přízvuk, který já neslyším.
Jste patriot? Myslíte v cizině na Záhorovice?
Když se mi nedaří, těším se na náš les, na to, jak se v něm při běhu zničím a zvednu svou formu. V Praze trénujeme hlavně v hale nebo na stadionu. Doma je to jiné.
Zmínila jste životního partnera, který není atletem. Jak je to možné?
Nikdy jsem nehledala partnera na ovále. Vím, že to tak má spousta atletů, já mám ale pocit, že se poté domu přenáší problémy vzniklé na našem sportu.
V čem je doma lepší mít volejbalistu Jakuba než atleta?
Už jenom proto, že Jakubovi věci ráda vysvětluji. Zdá se mi, alespoň doufám, že rád poslouchá mé zážitky z tréninku. Ptá se a zajímá se. Atleti už všechny historky znají. Těžko se uprostřed sezony zajímají o partnerčiny problémy a naopak.
Na co z tréninku se zeptá volejbalista atletky?
Obecně, jak trénink probíhal. Jestli jsem přeskočila všechny překážky. Já mu popíšu svůj blbý náběh a je to. (směje se) A pokračujeme dál v „rozboru“, díky čemuž si uvědomím své chyby.
Dovolí si analyzovat vaše chyby?
Ano, volejbalu se totiž už moc nevěnuje, teď dělá thaibox. (směje se)
Na co se zeptáte vy thaiboxera?
Zase jsi dostal? (směje se)
Neláká vás thaibox?
Ráda bych vyzkoušela velikou spoustu věcí, bohužel je naše příprava natolik náročná, potřebujeme rychle natrénovat objemy, že na mnoho ostatních věcí nezbývá čas.
Důvod našeho setkání je březnové halové mistrovství Evropy v Praze. Účast na něm máte i nemáte jistou. Co řeknete ke své pozici?
Věřím, že se na mé pozici nic nezmění. Pro účast v Praze jsem udělala, co jsem mohla. Chci na ní závodit, koupila jsem už vstupenky i pro rodiče. Rozhodující bude, jestli zůstanu zdravá.
Má Karolína Hlavatá na to zaběhnout čas 8,26?
Má, je to šikovná holka. Pokud se jí to podaří, musím já běžet šedesátku za 8,25.
Zdravíte se vůbec s Karolínou?
Ano, známe se od dětství. Věřím spíš, že se vzájemně vytáhneme k lepším výkonům. Vztahy máme dobré, gratulovala mi k limitu a já si jejího blahopřání vážím.
Nejlepší čas má nyní vícebojařka Kateřina Cechová. Co se vám „plete“ do překážek?
Osobně si myslím, že chce splnit vícebojařský limit. Porazila mě už dvakrát, a to se vrací po zranění, proto ji musím respektovat. Její úspěch mě nijak nedeptá.
Stříbrná medailistka z HME 2009 Lucie Škrobáková je na české poměry legendou. Není trochu vaším vzorem?
Máte pravdu, i když Lucii v Česku nyní občas někdo porazí, pořád jde o člověka, který ve svém životě dokázal mnoho. Vážím si jí jako překážkářky a vidím v ní svůj vzor. Možná hlavně proto, že dokáže výborně běhat ve 32 letech, což je neskutečné.
Měla jste možnost s ní hovořit?
Snažím se o to, je ale introvertní, moc toho z ní nevydolujete. Mluvily jsme spolu po neúspěšném rozběhu na mistrovství Evropy v Curychu, seděly jsme v autobuse a probíraly okolnosti. Jinak nemáme často příležitost rozmlouvat. Stačí se ale na ni dívat na tréninku, to hovoří za vše.
Co vám pohled napoví?
Vidím její nasazení, maličko rozdílnou techniku… Mě naučili běhat překážky spíš jako chlapa.
V čem je rozdíl mezi mužskou a ženskou technikou?
Chlapi mají překážky o dost výš než ženy. Musí mít jiné postavení, na překážku si více nalehnout. Ženy překážky v podstatě „jen“ překračují.
Šedesát metrů je krátká vzdálenost. Co se na ní odehrává?
Moc toho není, musíte být rychlí. Jinak ale každá překážka nabízí komplikaci.
Dá se na šedesátimetrové trati hovořit o taktice?
Nedá, nesmíte se dívat okolo sebe a běžet. Buď to vyjde, nebo ne.
Poznáte v obrovském kalupu, kolikátá jste?
Pokud to poznám, je to špatně, jsem poslední a všechny vidím před sebou. Rozdíly jsou minimální, třeba na přeborech jsme byly srovnané ve třech setinách.
Čas 8,27. Kolik setinek byste z něj chtěla ubrat do šampionátu?
Co nejvíce. Čas 8,27 je můj osobní rekord. Nyní jsem s ním spokojena, cítím rezervy.
Jak veliké?
Netlačte mě do odpovědi. Ideální závod neexistuje. Jenom bych plácla nějaký čas.
Jste schopna čas limitu zopakovat?
Věřím, že ano. Až čas ukáže, jestli jsem měla pravdu. Už o víkendu jedu na závody do Francie, první možnost se zlepšit. Tím spíš, že na nich bude finále A i B. Druhý běh mívám vždycky lepší.
K účasti na HME by vás měl dovést trenér Habásko. Proč on?
Vyhovujeme si po lidské i sportovní stránce. Hodně běháme, což mi vyhovovalo už při začátcích v Uherském Hradišti. Ví, jak na mě.
Pojďme si projít koučovy výroky. „Na tréninku musím občas dělat, že nevidím a neslyším. Řeči ale k děvčatům patří.“ Čeho se týkají vaše poznámky?
Nevím vůbec, o čem mluví. (směje se) Ne, vážně, pokud jste unavený, občas si postěžujete a chcete polevit. Trenér to ale nevnímá, tedy je zbytečné vše opakovat. (směje se)
Ventilujete své nálady často?
To nejde, ve skupině je nás patnáct. Náladu se snažím přinášet spíše pozitivní.
Pokud zaběhnete v Praze čas 8,27, můžete dle mínění trenéra pomýšlet na postup z rozběhu. Souhlasíte?
Snad, šampionát by měl pro mě být o čerpání zkušeností. Pan trenér něco říká, já raději nic opakovat nebudu. V Curychu mi proběhla hlavou myšlenka na postup do semifinále a upadla jsem na překážce.
Zakázala jste si tedy myslet?
To zase ne, někdy myslet musím. (směje se) Nesmím ale dělat závěry.
Rezervy jsou prý v technice.
V tom má trenér pravdu, snažím se techniku ale pilovat. Opakování je matka moudrosti, stále skáču přes překážky, trenér kontroluje, jaký mám náběh, odraz, zda je správně dlouhý krok a podobně.
Nejsou setinky ukryty v životosprávě?
Je to možné. Na všem se dá pracovat. Sama to zatím nedovedu korigovat. Potřebovala bych někoho, kdo by mi v tom pomohl. Postupem času se to možná vytříbí. Zatím se mám kam zlepšovat. Až nebudu, obrátím se třeba tímto směrem.
Jak a co jíte?
To by bylo hodně obsáhlé. Snažím se jíst maso, zeleninu, občas i nějakou přílohu. Když si zasloužím, odměním se sladkostí. Trenér mi občas povolí jedno pivo.
V Curychu se na vás dívali čeští fanoušci maximálně v televizi. Nyní je budete mít na dosah ruky. Těšíte se?
Moc, něco podobného nikdo z nás dlouho nezažije. Už z toho důvodu bych si chtěla atmosféru užít hned dvakrát. Postoupit z rozběhu třeba jen proto, že mě uvidí rodiče běžet na velikém závodě.
Curych jste nezvládla mentálně. Pracovala jste na své psychice?
Snažila jsem se, neodmítala bych pomoc sportovního psychologa. Může podpořit částečně úspěch.
Zbude vám uprostřed tréninku čas i na nějaké koníčky?
Málo, ale zbude. Například jsem teď začala chodit na kurzy znakové řeči.
Jak jste se k ní dostala?
Viděla jsem v televizi pána, který překládá neslyšícím zprávy do znakové řeči. Přišlo mi to zajímavé.
Co propojit znakový jazyk s atletikou? Připravovat například hluché děti?
Dobrá myšlenka, vnukl jste mi nápad.
autor: David Nejedlý
zdroj: prazsky.denik.cz