Jarmila Kratochvílová drží již od 27. července 1983 časem 1:53:28 světový rekord na 800 metrů. Je to celosvětový unikát, tak dlouho žádný jiný rekord neodolává. Tato vynikající atletka po skončení své kariéry připravovala Ludmilu Formanovou, která zůstává poslední českou běžkyní na hladkých tratích, která se prosadila v mezinárodním měřítku a na čáslavském stadionu se dodnes věnuje tréninku dětí. „Člověk musí mít sport hrozně rád,“ říká ke svým úspěchům dnes.
Od vašeho světového rekordu už uplynulo více než čtvrt století. Několikrát už se sice schylovalo k překonání, ale nakonec vždy vydržel. Sledujete tyto snahy?
Jarmila Kratochvílová: „Určitě, je to šílené, ten rekord je už 31 let. Když jsem ho zaběhla, říkala jsem si, že brzo ho někdo překoná a nějak jsem to neřešila. Teď mi to vždycky někdo připomene, proč je ten rekord, jestli na něj někdo někde trénuje…
Já si myslím, že trénuje, ale je prostě jiná doba. Kdybych možná já závodila teď, s těmi výsledky, možná bych ten rekord taky neměla. Chtěla bych také týden co týden dostat ´nějakou korunu´ na závodech, jak se to teď dělá. A není to jen nějaká koruna, jsou to velké peníze u světových závodnic. A tak myslím, že nemají tolik času na trénink.
Vždycky k závěru roku si říkám, je to dobrý, rekord pořád drží a v letních závodech budu opět sledovat každou rychlou osmistovku, kde se první kolo běží třeba rychleji, než jsem běžela já… zase budu mít ty stopky v ruce a pak si snad zase oddychnu, že to nikdo nepředběhl. Kdyby to někdo zaběhl, musím říct upřímně, že by mě to trochu mrzelo. Člověk s tím žije hrozně dlouho. Ale co, rekord je od toho, aby se překonal, a musí to být motivace pro atletky. Na druhou stranu, to bych lhala, kdybych řekla, tak ať ho někdo překoná. Je to jen takový dobrý pocit u srdce, že je rekord pořád tady v Česku.“
Co se týká vybavení, je teď určitě lepší. I podmínky k přípravě mají dnes atleti lepší. Ale přesto jste běhala rychleji než dnešní česká špička, vám při vrcholných výkonech kariéry něco scházelo?
„Hodně věcí. Já jsem pomalu ani nevěděla, kde jsou Kanárské ostrovy, na kterých se dá trénovat, když si na to člověk sežene peníze. Běhala jsem na škváře, na druhou stranu, možná je to dobře, protože jsem strašně dlouhou zůstala zdravá. Ne každý tartan je totiž vhodný, zvlášť rychlé tartany, ta monda, to si neumím představit, protože ten trénink byl náročný a škvárový stadion v Čáslavi mi naprosto vyhovoval. Sice jsem byla zapatlaná, když pršelo, od hlavy až k patě, ale něco na tom bylo.
A určitě jsme měli větší vůli než dnešní mládež. Už jenom když jsme přejeli hranice, myslela jsem si, že jsem v úplně jiném světě, ale řekla bych, že je to nakonec jedno. Je to jenom a jenom o práci. A o zdraví. Za prvé tedy o zdraví, za druhé o ohromné práci a za třetí to musí mít člověk hrozně rád, jinak ty léta úspěchů, třeba malinkých, ale větších neúspěchů, těžko překonává.“
S tím souvisí i hodně sebeobětování. Vy jste běhu obětovala úplně všechno v době největších úspěchů?
„Dost bych řekla, že jsem obětovala. Ale zase se mi to vykompenzovalo. Určitě si teď se vším lépe poradím než spousta mých spolužaček, se kterými se potkáváme na školních srazech. Více věcí vyřeším, protože ten tvrdý sport a kázeň mě k tomu vychovaly.
Kdybych si řekla, že jsem sportu hodně obětovala, už bych to dávno nedělala, ale proč to pořád dělám? Vždyť já už jsem 47 let v Čáslavi na stejném stadionu. Mohla jsem s tím skončit stejně jako se závoděním, ale já si nedovedu představit jeden den, kdy bych se nevěnovala sportu.“
Jaká byla za vaší doby podpora ze strany státu nebo sponzorů? Dá se to srovnávat s dnešní reprezentací?
„To by nikdo nevěřil, to nemůžu ani říkat… (delší pauza) To se srovnat nedá a proto si říkám, asi to musel mít člověk hodně rád.“
Změňme tedy téma, zkoušela jste třeba v tréninku nějaké delší tratě, pětku nebo desítku, za kolik byste zaběhla?
„Vyloženě závodním tempem ne, ale dokázala jsem běžet i dvacet kilometrů v tréninku. To už byly takové drastičtější běhy. Ale osm, deset kilometrů v tréninku? To nebyl problém, vůbec.“
A v jakém tempu to bylo?
„Když už jsem byla hodně dobrá, tak dost pod čtyři minuty. Ne třeba tři třicet, ale pod čtyři minuty na kilometr to bývalo… Nebo opakované kilometry, ty jsem běhala kolem tří minut. Já třeba nechápu, že někteří sprinteři nemohou pochopit, že součástí tréninku na sprinty jsou i dlouhé běhy. V mé době když některý sprinter na 100 nebo 200 metrů dostal trénink, kde měl opakovaně, třeba pětkrát, běžet jeden kilometr, tak z toho někteří byli v šoku. Taková dálka, v přípravném období. Ale musí to běhat, to jinak nejde.“
Projevují se vaše trenérské rysy, nelze nezmínit Ludmilu Formanovou. Myslíte si, že za jejími výsledky stál hlavně váš styl tréninku?
„Nebyl to úplně přesně můj trénink. Já jsem mnoho let neotevřela své tréninkové deníky, abych z nich mohla čerpat pro přípravu Lídy Formanové. Bylo to proto, že jsem si vždy pamatovala, co říkal můj trenér: ´Každý organismus je jiný.´ Nejde jeden trénink napasovat a říct, Jarmila vyhrávala a měla medaile, tak teď to dám tady a bude to stejné. Ne.
Léta jsem ty deníky neotevřela, ale Lída byla trochu jako já – holka z venkova, která se moc nebála žádné práce. Zpočátku byla dost dravá, rychle se lepšila a hlavně začala na čtvrtce. To byla disciplína, o které jsem už hodně věděla, protože ač jsem vystudovala trenérskou školu, nikdy jsem se tam nenaučila to, co jsem se naučila za ty roky na dráze. To by vydalo za tři vysoké školy.“
A své maratonské plány s vámi Ludmila konzultuje?
„Lída už si běhá jen tak sama pro sebe. Taky dlouhou nic nedělala, nikde se neobjevovala. Učí na gymnáziu tělocvik a nějak si s kolegy řekli, že uběhnou maraton. Tak jí vídám více, ale neběhá na stadionu, spíše v Čáslavi v parku. Jela i Jizerskou padesátku, ale všechno to začalo trochu z hecu. Na druhou stranu určitě u ní ta láska k běhání zůstala. To není možné z toho úplně vypadnout.“
A vy sama, kromě tréninku dětí si občas také ještě zaběháte?
„Občas běhám, když jsme na soustředění, tak i na běžkách. Akorát na to nemám tolik času, protože to jsou školní holky, třeba dorostenky. A každá přijde na trénink trochu jinak. A když odejde ta poslední, tak mě už se nikam a nic nechce. Ale není jich moc, pořád se to mění, přijde maturita, oni třeba z Čáslavi odejdou, protože tam ani blízko nejsou vysoké školy. To už je takový úděl…“
Spolupráce přes e-mail tedy nefunguje?
„Nefunguje, když člověk chce, tak je má vidět. Uvidíme, jak dlouho mě to ještě bude bavit. Někdy mě to ani nebaví, když oni nemají náladu a mají spoustu věcí, co by v hlavě mít ani nemusely… To si pak člověk říká, už tam nepůjdu, ale vydržela jsem to nejdéle dva dni.“
Vypadá to, že lásku ke sportu a zdraví zatím máte stoprocentní. S tvrzením, že vrcholový sport a zdraví nejsou dohromady, asi příliš nesouhlasíte…
„Já určitě ne. Samozřejmě, není to jednoduché, zvlášť ty tréninky, které jsem absolvovala já, ale já jsem mluvila o tom, že když je člověk zdravý, má morál to dělat a baví ho to, nebo ještě lépe víc to má rád, než ho to baví, dá se hodně dokázat.“
Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví a hodně „běžecké“ radosti i nadále.
autor: Martin Singr
zdroj: ceskybeh.cz