Pěkné fotografie z tréninku dětí na stadionu AC Praha 1890 v Libni, kde pan František Zouhar koná nelehkou atleticko-misionářskou práci a úsměvná atletická minipovídka, jsou zajímavým úvodem pro listopadové povídání na téma: Jak to chodí ve vašem klubu? Vítáme vás na hřišti, ze kterého sálá rodinná „atleťácká“ atmosféra. Začněme trochu netradičně a to Pohádkou o tak trochu jiné tretře.
Za devatero krosovými tratěmi, za sedmero steeplovými příkopy a za dvacatero vrhačskými kruhy bylo jednou jedno velice staré atletické hřiště. Na tomto hřišti přes den trénovala spousta dětí i dospěláků, v noci ale hřiště zelo prázdnotou. Nebo ne? V suterénu administrativní budovy byl totiž sklad atletického náčiní, pomůcek a startovních čísel. A tam se vždy po setmění děly věci. Tak například z krabic vylézaly tretry a chlubily se, jak je která rychlá, vytrvalá, či jestli má ostřejší hřebíky, než ostatní. A mohly jste tam najít tretry nejrůznějších velikostí, od 28 až po opravdu velké 46, nejrůznějších značek a s nejrůznějšími zážitky od startů na přeborech až po mistrovství republiky. Jedny si dokonce zaběhly juniorský rekord na 3 000 metrů! Jen jedny tretry vylézaly ‚vééélice‘ nerady. Byly totiž tak trochu jiné. No a ty ostatní se na ně pak vytahovaly. Jen vystrčily jazyk z krabice, už slyšely: „Kdopak nám to sem přišel? Botky, zpuchřelé tkaničky!“ Nebo: „Zaprášenky přišly.“ Na jejich krabici totiž už ležela silná vrstva prachu. Ale vůbec nejčastěji slyšely narážky na své čtyři díry v podrážce na patě. Byly jediné z celého skladu, které tam tyto díry měly. A vlastně to byl důvod, proč se jim ostatní botky smály a proč si je nikdo ze závodníků nepůjčoval. Byly prostě jiné… Tak zase jednou celou noc poslouchaly: „Čtyřdirky, povězte nám, kdy jste byly naposledy na závodech. Asi na svatýho Dyndiho, že… Za kolik s těma dírama dáte stovku, či je libo kiláček?“ A nebo: „Těmi svými patami chcete udělat díru do světa?“. Tretry z toho byly smutné a ještě více z toho, že si je už asi nikdo na závody nikdy nepůjčí. A pak jedno odpoledne, po noci plné posměšků, se dveře skladu otevřely. Stál v nich sám předseda oddílu a řekl: „Vím, že tady někde byly ty vejškařské tretry. Vím, že už jsou starší, ale Davide, v těch vyskáčeš titul raz dva.“ A sáhl právě po těch s dírkama na patách. A předseda měl pravdu, David v těchto tretrách titul vyskákal. Zpátky do skladu se vrátily jako hrdinové a měly, co vyprávět ostatním. Od těch dob, se v atletickém skladu nikdo nikomu nesmál, protože každý už věděl, že ty dírky na patách byly proto, že to nebyly tretry běžecké, ale výškařské.
Povídání s předsedou oddílu a trenérem Františkem Zouharem naleznete v sekci představujeme. Text: Kateřina Zouharová, upravila red.
Foto: Jiří Kottas zdroj: www.atletikaprodeti.cz
