V Londýně se probil do svého druhého olympijského finále, ale ještě rok a půl si musel svěřenec Boleslava Patery počkat na svůj první cenný kov. Trpělivost se vyplatila, protože vloni přidal Jan Kudlička ještě jeden bronz, navíc věří, že tohle je „jen“ začátek. V rozhovoru se také dozvíte, jaké náhody 26letého rodáka z Opavy dovedly k atletice a pak i tyčce.
Ve 20 letech už jste byl ve finále olympiády, kde jste skončil desátý. Velká medaile ale přišla až o šest let později. Bylo to dlouhé čekání?
Tak se to asi nedá říct. V době olympiády v Pekingu jsem přecházel z Opavy do Prahy a moc jsme toho s technikou neřešili, prostě „se skákalo“. Po olympiádě jsme si řekli, že potřebuju něco změnit, už jen proto, že mě začala bolet záda. Pak přišel rok stagnace, ale teď už je to myslím zase dobré. Také jsem v těch dvaceti chytil dobu, kdy byla tyčka níž, než ty roky potom. Tehdy stačilo na olympiádě na bronz 570, teď s tím neuspějete nikde.
Přesto, nezapochyboval jste po pár letech, jestli se vám nějaká ta medaile povede? Nebo to byl naopak motor pracovat dál?
Já jsem vždycky věřil, že na to mám, člověk o tom nemůže pochybovat. Samozřejmě byly i těžší chvíle, nedařilo se mi, kluci ze skupiny skákali víc. Chtělo to ale trpělivost, a myslím, že jsem byl trpělivý ažaž a doufám, že se mi to teď zúročí.
Co vás především pohánělo pracovat dál a zlepšovat se?
Sportovní život je přece jenom kratší, takže člověk nemůže pochybovat a má zajetý stereotyp, v němž jede dál.
Co se změnilo, že se vám podařilo získat medaili na HMS?
Začal jsem skákat lépe technicky, práce za těch šest let se začala úročit. A taky mi pomohly zkušenosti z předešlých let. Nebyl jediný šampionát, při němž bych nepředvedl minimálně svůj nejlepší výkon roku. A věřím, že ty největší „změny“ ještě přijdou, pořád ještě moje technika pokulhává za fyzickým potenciálem. Věřím, že centimetry ještě začnu sbírat.
Co jste cítil v Sopotech, spíš úlevu, nebo radost?
Jasně že to byla hlavně radost. Byla to první medaile, skočil jsem si osobák. Navíc průběh soutěže nebyl vůbec ideální, žádné čtyři výšky na jeden pokus. Bylo to pro mě hodně těžké, rychle se zvyšovalo, trochu se taktizovalo. Závod jsem si vydřel, 575 jsem dal na třetí, 580 na třetí, přece jenom se to nevyvíjelo úplně dobře, o to víc si té medaile vážím.
Je to tedy pro vás cennější bronz než ten z Curychu?
Je. Má punc světovosti, skočil jsem tam poprvé 580 oficiálně (mimo exhibici – pozn.), osobáky se přitom moc ve výsledcích tyčkařů na velké akci nevidí. Nebylo to úplné maximum, které jsem mohl předvést, za stejnou výšku 580 byl i mistr světa. Pro mě bylo vlastně ideální, že jsem měl medaili, osobák, skočil jsem vysoko, měl jsem dobrý pocit, ale úplně mě to vnitřně neuspokojilo, protože jsem věděl, že jsem mohl i vyhrát – fyzicky jsem na to určitě měl.
Po finále v Curychu jste se moc neradoval, převažovalo v tu chvíli zklamání, že to nebylo lepší?
Neřekl bych vysloveně zklamání, ale nenaplnění toho, na co jsem měl, to bylo. Do 570 jsem se trápil, pak to ze mě spadlo, udělal jsem dva pěkné skoky na 575 a věděl jsem, že klidně můžu skočit i těch 580 a že na stříbro ten den bylo. Když se ale podívám na tu venkovní sezónu, měl jsem nějaké lehčí zdravotní komplikace, bylo hodně cestování po diamantových ligách, začínal jsem v Eugene (západ USA – pozn.). Zdaleka jsem na tom nebyl tak dobře jako v hale.
Takže to vidíte s odstupem času pozitivněji.
Jistě, byl to výjimečný rok, dvě medaile, což nikdo z Evropanů nemá. Beru to naopak jako o to cennější úspěch, že průběh nebyl úplně ideální. Před Curychem jsem měl skočeno 562, až na mistrákách jsem dal 572 a poprvé tam zkoušel rekord 582. Ten jsem rok předtím zkoušel snad desetkrát.
Na rekord se vás tentokrát ptát nebudu. Spíš zkusím jiné téma: Když je v závodě Lavillenie, většinou to vypadá jako soutěž o druhé místo. Berete to taky tak, anebo se na to snažíte nemyslet?
Je to trošku tak, že když tam je Lavillenie, každý z nás čeká na jeho klopýtnutí. Na druhou stranu už na tom v létě nebyl tak dobře, jako když v zimě skočil svěťák. Nevím, jestli to není i tím zraněním, ale nebyl tak suverénní jako roky předtím a myslím, že není nereálné ho porazit. Jsme přece jenom lidi.
Je v tom jeho výjimečnost, že i když neměl takovou formu, dokázal vyhrávat?
Je. Na druhou stranu neskákal Björn Otto, takže kdyby měl tu slabší sezónu o rok dříve, byl by třeba až dvojka. Ale klobouk dolů před ním, protože lidi od něj očekávají jen vítězství a není to stovka, kde člověk vystartuje a běží. Tady můžete mít na svěťák, ale neskočíte základ a ne proto, že byste byl z formy.
Dá se něco od něj převzít, nebo má příliš osobitý styl?
No je to výjimečný člověk. Technika, kterou skáče, se naučit nedá. Metody, které používá – on vlastně jen skáče – to by devět z deseti kluků zdravotně nezvládlo. A pak je tu výjimečný cit pro pohyb.
Co to znamená, že „jen skáče“? Nedělá věci kolem jako třeba gymnastiku?
To určitě dělá, ale on je schopný skočit celoročně vysoko, třeba 570. My ostatní to máme rozdělené na objemovou část a pak na kvalitu a nějaké skákání. Kdyby mi někdo řekl na soustředění v Tatrách, „pojď skočit aspoň 550“, nejsem si úplně jistý, že bych to dal.
A ten cit pro pohyb?
To na něm člověk vidí. Je strašně šikovný, on se vymyká úplně ve všem, počínaje rytmem rozběhu. Když se podívá člověk na éru Bubky, tak to jsou všechno vysocí, svalnatí kluci, on je – když to řeknu blbě – takové tintítko, ale skočil světový rekord.
Máte už za sebou velkou část přípravy, bylo na ní znát, že přichází velký vrchol před domácím publikem?
Ne, příprava byla úplně stejná, jen jsme si to natáhli o týden přes Vánoce na Kanárech. Nechci cítit nějaký tlak před Evropou, chci to vnímat jako každý jiný šampionát. I když to samozřejmě bude před domácím publikem a už to nejspíš nikdy nezažiju. Musím tam ale jít s tím, že si to užiju, a když to nevyjde, svět se nezboří a vyjde to jindy.
Jak jste s průběhem přípravy spokojen?
Natrénováno mám. Nějaké bolístky po soustředění mám, ale byl jsem profesorem Kolářem ubezpečen, že to všechno bude dobré. Cítím se dobře.
Co vás trápí?
Mám trochu rozdrážděný úpon u achilovky někde u patní kosti. Zítra jdu ještě na jednu návštěvu, pravděpodobně dostanu nějakou jehličku a do konce týdne by to mělo být dobré.
Jakou plánujete sezónu před HME?
Měl bych začít 27. ledna v Cottbusu. Byl jsem přesvědčen, že start budu muset kvůli té patě posunout, ale dnes jsem byl u pana Koláře překvapen, že to prý ještě rušit nemám. To vypovídá o tom, že to nebude tak vážné, nicméně rozhodnutý ještě nejsem. Vrchol je jeden a než objíždět závody a něco si udělat, to raději půjdu na jeden dva závody a mistrovství Evropy. (Pozn. Rozhovor vznikl v úterý 20.1., v pondělí 26.1. se nakonec Jan rozhodl nestartovat: „Ještě to není 100 % a za každou cenu tam jet nemá smysl,“ vysvětlil.)
Sice jste říkal, že chcete brát HME za šampionát jako každý jiný, přesto, nejste už nyní občas nervózní, když si na něj vzpomenete?
Ne, vůbec ne. Naopak se na mistrovství Evropy těším, než abych se dopředu stresoval.
A jak zvládáte psychicky samotné soutěže?
Já nejsem vůbec nervák. Pro mě jsou třeba třetí pokusy lepší než první. V tu chvíli si ani neuvědomuju, že je to poslední a dojde mi to až ve chvíli, kdy tam laťka zůstane nebo spadne. Stejně tak nemám takové to při prvním pokusu, „jé, když to nedám a pak nedám ten další, už budu mít jen jeden“.
Máte přehled, jací soupeři se sem chystají?
Vzhledem k tomu, že Evropa rovná se v tyčce víceméně svět, počítám, že tu budou ti nejlepší.
Spíš jsem to myslel tak, jestli sledujete, kdo třeba vynechává.
Ne, to nevím a ani po tom nepátrám.
Byl jste u prezentace zahájení prodeje vstupenek, tak kolik jich máte? Budete mít nějaký fanklub?
(smích) Rodina bude fanklub. No měl jsem štěstí, že jsem na té tiskové konferenci byl, protože hned jak jsem přišel domů, začali jsme nakupovat vstupenky. V první chvíli jsem myslel, že jsme to s Kubou Holušou přehnali, protože jsme koupili komplet první a druhou řadu u tyče a částka to byla strašidelná. Ale teď zjišťuju, že lístky budou ještě scházet. Psala mi totiž spousta lidí, nejen z Česka, ale i zahraničí, trenéři z Německa, Anglie, že potřebují tady ta místa. Jsou totiž nejlepší, ale bude je mít holt naše rodina a známí.
Anebo si otevřete obchod …
Ne, to ne, bohužel mají smůlu.
Tyčkařské závody jsou mnohdy dlouhé a asi se nelze stoprocentně soustředit dvě hodiny v kuse. Máte nějakou metodu, jak se zkoncentrovat na svůj skok?
Paradoxně nejtěžší jsou kvalifikace. Takové závody jsou jen dvakrát za rok a nedá se na ně moc připravit. Skáče se brzy ráno, spousta lidí, pauzy zdlouhavé. Finále jde úplně jinak, relativně to odsýpá. V kvalifikaci už se stává, že člověk vynechá výšku s tím, že ji všichni dají. A oni pak vypadnou … a najednou jste tam sám.
To se vám stalo myslím v Curychu.
V Curychu, ale i Moskvě … zůstávám nějak sám s Lavilleniem (směje se). Na druhou stranu je to i lepší jít tři pokusy za sebou a ne shodit, a pak tři čtvrtě hodiny čekat.
Sledujete při závodech soupeře, nebo se spíš soustředíte na sebe?
Asi bych to neměl říkat, protože všichni kolem tvrdí „soustřeď se na sebe“. Ale já to prostě sleduju, trošku si dělám přehled, a hlavně pak na ty nejlepší se podívám.
Na základě dotazů čtenářů
Byla atletika jediným sportem, který jste dělal?
Já jsem se dostal „omylem“ nejdřív k atletice, a pak i k tyčce. Od čtvrté třídy jsem byl na jazykovce, na kterou jsem sice nechtěl, ale za rok jsem si tam zvykl, našel kamarády. V létě jsem se pak vrátil z tábora a rodiče mi oznámili, že jdu na sportovku na druhý konec města. To jsem těžce nesl. Ale od páté třídy jsem tím pádem začal s atletikou.
Jiné sporty jste tedy předtím nedělal?
My jsme celkem sportovně založená rodina, takže jsme lyžovali, jezdil jsem na kole, kolečkových bruslích. Dokonce jsem na nich absolvoval pár závodů na u-rampě a byl to můj největší koníček do té doby. Samozřejmě nechyběly nějaké rozseklé rty a podobně. Měl jsem i nějakou partu „skejťáků“, a najednou jsem z těch roztrhaných širokých kalhot měl přeskočit do elasťáků. To pro mě bylo nemyslitelné (smích).
Jak se to tedy vlastně přihodilo, ten váš přesun?
Do dneška to nevím, to bych se našich mohl zeptat. Dokonce jsem nedělal ani žádné talentovky, asi to bylo nějak na dobré slovo.
Vybavíte si, v kolika letech jste získal svoji první medaili?
Vím, že první atletická byla prvním rokem v žactvu, takže v době, kdy jsem začal pomaličku trénovat tyčku. První závod jsem dal 280, čtvrtý nebo pátý na republice v Třinci už 340, bylo to na třetí pokus a byl jsem třetí. Nominoval jsem se na mezistátní utkání, které už jsem vyhrál, a pak si myslím, že už jsem u nás v mládežnických kategoriích neprohrál.
A kdy jste začínal se skokem o tyči?
No to je ten druhý „omyl“, snad ještě větší než s atletikou. Byl jsem na té sportovce v Opavě, „Englišce“, dělal jsem všechno, dálku, výšku, víceboj, většinou mi to docela šlo, patřil jsem k lepším. I jsme jezdili na gymnastické závody, taky se mi dařilo. A pak jednoho pěkného dne přišel z Ostravy k nám na školu pan Lesák, a sháněl do skupiny nové objevy. Takže můj trenér Jarda Korbel povídá: „Kudlička, běž na trénink“. Kudlička ale v žádném případě tyčku skákat nechtěl. Vyhýbal jsem se tomu jak čert kříži, uplynulo pár dní, snad týdnů. Nakonec jsem byl „násilně“ donucen – bylo mi řečeno, že když tam nepůjdu, dostanu do držky. Tak jsem šel.
A jak to vypadalo na prvním tréninku?
Pamatuju si to docela dobře – skákání do písku. Nejdřív nás pan Lesák naučil kroky, jak se spouští na šest kroků tyč, a pak nám ji dal do ruky a kdo doskočí dál. Byli jsme tam tři kluci, takže přišla soutěživost. Dostali jsme tréninkovou tyč, takovou tenoučkou, která se dá ohnout až dokola. Já se rozběhl, zapíchl ji do písku, ona se skutečně ohnula, mě to překvapilo, tak jsem jí pustil a praštila mě přímo mezi oči. Druhý skok jsem udělal to samé a dostal to do kolene zevnitř. Takže od té doby si pamatuju, že nikdy nemám pouštět tyč, i když se třeba zlomí.
Jaké tyče jste používal ve svých začátcích a jaké používáte v současnosti?
Začínal jsem na sklolaminátu jako všichni. Pak přišla nabídka z firmy Pacer Carbon, že bych si je mohl vyzkoušet. Na mistrovství světa juniorů v Pekingu 2006 už jsem skákal na karbonových a mám je doteď.
Jakou máte tréninkovou skupinu?
Naše skupina čítá mě, Michala Balnera, teď začal trenér Patera připravovat mladé holky, takže s výhledem půjdou do Prahy Rebeka Šilhanová, Zuzka Pražáková. K tomu ještě trenér učí děti v Jablonci, mimo jiné Dana Bártu. Já když jsem přišel do Prahy, tak to byla velká skupina, ale pak jsme se začali zmenšovat. Samozřejmě by se nová krev do skupiny hodila.
Máte prý „hbitého“ pana trenéra – zvládnete již více veletočů na hrazdě než on?
Ono je to spíš o tom, kdo si dříve utrhne mozol, zrovna včera jsme to šli. (Ukazuje jeden na dlani a jeden na palci.) Řekl bych to takhle: Veletoče mám hezčí, ale on sušší ruce, takže si mozol utrhne později. (směje se).
autor: Michal Procházka, foto: Jan Kucharčík
zdroj: www.atletika.cz