Moira Stewartová se loni zapsala do povědomí běžecké veřejnosti hned dvakrát. Nejprve jako „neznámá“ závodnice závodila s nejlepšími na MČR v Běchovicích a o pár měsíců později na krosovém ME vybojovala patnácté místo, nejlepší umístění z české výpravy. Letos je prvním rokem v kategorii žen.
K rozhovoru dorazila Moira o pár minut dříve, a i když má za sebou nespočet úspěchů, zůstává neskutečně skromná. Mluví spíše tiše, často se usmívá a – jak na sebe prozradila – nemá ráda vstávání a ranní běhy tedy zařazuje jen výjimečně. I přes výhradně jednofázové tréninky se však letos tato běžkyně Spartaku Praha 4 podle všeho zařadí mezi nejlepší české vytrvalkyně…
Moira není příliš časté jméno, dokonce jsi prý jediná v republice. Jsi za to ráda, nebo někdy s trochou nadsázky uvažuješ o přejmenování?
Moira Stewartová: „Určitě se nechci přejmenovat, mě se líbí být taková… originální“ (úsměv)
Oba tví rodiče jsou skvělí vytrvalci, vedli tě od mládí ke sportu, nebo sis cestu našla spíše sama?
„Oni mě od atletiky nejdříve drželi, takže jsem dělala závodně tanec. Běhat jsem začala, tuším, kolem čtrnácti let a bylo to hodně pozvolna, zpočátku jen jednou, dvakrát týdně jsem si šla zaběhat s rodiči. I tehdy mě pořád drželi trochu zpátky.“
Vysvětlili ti, proč jsi s atletikou začala takto relativně pozdě?
„Ano, u atletů výkonnost zraje později, proto rodiče nechtěli, abych byla běháním předčasně unavená, vypráskaná.“
Byl běh tvojí první atletickou disciplínou, nebo jsi zkoušela i technické disciplíny jako skoky nebo vrhy?
„Ne, ne, ne. Já jsem vždycky byla jen na ty běhy. Když jsem začínala, měli jsme tam taky trochu skoků, házení, ale většinou to bylo už tehdy běhání.“
Počítám, že už jsi nejrychlejší z rodiny. Je tomu tak?
„Nejsem. Mladší brácha (šestnáctiletý) je rychlejší. (Moira mluví tónem, jako by to bylo samozřejmé.) Na střední tratě má lepší osobáky, trénuje rychlost, já mám spíše vytrvalost.“
Takže myslíš, že na deseti kilometrech by to dopadlo jak?
„No, možná by mě předběhl. (smích) A táta určitě taky.“
To si nemyslím, podle mě by ti třeba loni na Běchovicích už nestačil…
„Já myslím, že ano.“ (úsměv)
Když v rodině všichni běháte, trénujete také společně? Nebo máš jiného oblíbeného tréninkového partnera ve Spartaku?
„My máme tréninkovou skupinu holek, kde je tedy teď i jeden kluk. A občas vyběhneme s bráchou na společný klus, nebo s rodiči. Ale to zřídkakdy. Spíš trénujeme na Spartaku v naší skupině.“
Jsi vysoká, nezvažovala jsi zkusit třeba skok do výšky nebo basketbal, kde by to byla velká výhoda?
„Asi úplně ne. Dlouhé nohy mi možná trochu pomáhají i v běhu, a hlavně nejsem moc pružný člověk, to by se skokem do výšky nešlo dohromady.“ (úsměv)
Myslíš tedy, že ve vytrvalostním běhu je vyšší postava výhodou?
(přemýšlí) „Úplně jistá si tím nejsem, protože Keňanky ani Etiopanky moc vysoké nejsou, Číňanky také ne. Nevím. Prospívá to dlouhému kroku, ale…“
Loni jsi vyhrála Běchovice mezi juniorkami, na krosové Evropě jsi byla nejlepší z české výpravy, k tomu spoustu výher na dráze… Jakého dosavadního úspěchu si ceníš úplně nejvíce?
„Určitě toho patnáctého místa na ´Evropě´. To je pro mě největší úspěch, krosy mám nejradši. Běchovice pro mě byly takovým překvapením, na tak dlouhou trať jsem si moc nevěřila. Byl to nejdelší závod, co jsem kdy běžela. Toho si také cením. A dráha? Tam asi psychicky úplně nezvládám běhat dokola.“
Když zavzpomínáš na Běchovice, jaký to byl pocit běžet vedle Ivany Sekyrové a uvědomovat si, s jak úspěšnou závodnicí držíš krok?
„Překvapilo mě to, že jsem se jí dokázala držet aspoň těch osm kilometrů, nebo kolik to bylo. Já jsem vystartovala hodně vepředu a říkala jsem si, že jsem to přepálila a že skončím někde vzadu. Netušila jsem, že bych se držela takhle dlouho vepředu.“
Užívala sis ty chvíle, nebo ses spíš trápila a doufala, že budete brzy v cíli?
„Já nevím, jestli jsem se trápila. Ivana mě hodně povzbuzovala, takže jsem se snažila jí držet. Bylo to na pohodu, až do kopce jsem se začala trápit. Ale jinak se mi běželo docela dobře.“
Jak jsi ale sama zmínila, největší úspěch bylo Mistrovství Evropy v krosu. Jak ses na tento závod připravovala a čekala jsi vůbec, že budeš takhle vepředu?
„Nečekala, spíš doufala. (smích) Ale připravovala jsem se na to hodně, trénovala jsem na to, běhala jsem na dostihovém závodišti v Chuchli a i když jsem cítila únavu, potřebovala jsem to vydržet. Řekla jsem si, že to prostě vydržím a opravdu, když jsem odběhla ´Evropu´, jsem pořád jen spala. Formu se podařilo načasovat přesně.“
Myslíš, že to byla spíše zásluha trenéra nebo té pevné vůle, že ses donutila zatnout zuby a vydržet?
„Já myslím, že určitě i trenéra, on tomu rozumí. Ale hodně často jsem zatínala zuby. Také si myslím, že tím, že jsem loni v zimě byla zraněná, v podstatě jsem vynechala halovou sezonu, se mi i výkonnost posunula takhle na konec roku. Takže to bylo nakonec dobře.“
Svazuje tě před podobně důležitými závody tréma?
„Jo, já jsem velký trémista. Svazuje mě, ale ne tolik, jako na začátku. Dříve jsem bývala na větších závodech více nervózní. U ´Evropy´ jsem věděla z předminulého roku, do čeho jdu – že tam bude velká konkurence, poběžíme ve skupině… Věděla jsem, co mě čeká a tak tam ta nervozita byla menší.“
Loni po Běchovicích jsi naznačila, že se asi přeorientuješ z dráhy na delší tratě. Víš už, na jaké tratě se letos zaměříš?
„Asi na republiku v krose mezi dospělými. Na to se budu hodně připravovat. A asi bych to neměla úplně říkat, ale trenér má ambice na limit na desítku do 22 let na dráze. Ale tam si nejsem jistá, že na to mám, je to zatím jen takový návrh, že to poběžím.“
Jsou už limity vypsané?
„Zatím ne, ale před dvěma roky to bylo snad 36:30.“
A co ambice pro domácí mistrovství?
„Na dráze nevím, nad tím jsem moc nepřemýšlela. Tedy zatím. Spíš asi chci zaběhnout dobré časy než přemýšlet o umístění.“
A v krosu?
„Jelikož vím, že tam je konkurence velká, tak nemám ponětí. Tohle se mi těžko odhaduje.“
V krosu jsou potřeba silnější ruce, ale ty na pohled působíš hodně štíhle, věnuješ se vedle běhu i posilování?
„Dříve jsem se tomu úplně nevěnovala, ale teď už mám dvakrát týdně po tréninku běhu ještě posilování.“
Prozradíš, kolik kilometrů a v kolika tréninkových jednotkách v obvykle za týden naběháš?
„Je to různé, v závodním období třeba okolo 40 km, na soustředění dvakrát denně okolo 90 km, ale v průběhu roku trénuji jednou denně, průměrně 60 km za týden.“
A jak se daří trénink na vrcholové úrovni skloubit se studiem školy?
„V podstatě dobře. Netrénuji dvakrát denně, takže dopoledne jsem ve škole a odpoledne chodím na tréninky. Sice je to celý den ´courání se´ po Praze, ale skloubit se to dá.“
Jakou školu studuješ, věnuješ se sportu i v této oblasti?
„Já jsem na grafické škole, takže něco úplně jiného. Ale studuji v oblasti, která mě už od základní školy láká a vlastně i v tomto jdu ve stopách mamky, ona se také věnuje grafice. A nejvíce se mi líbí animace, tam bych se chtěla jednou angažovat.“
Běháš závody v Česku i v zahraničí. Zkusila bys porovnat, v čem jsou zahraniční závody jiné, třeba i lepší?
„Je tam jiná konkurence. Já jsem běhala v juniorské kategorii a tam nebývaly ty nejlepší běžkyně, ty jsem pak potkala třeba až na tom Mistrovství Evropy. Takže tam jsem celkem často vyhrávala. A teď před týdnem jsem byla v Belgii na prestižním závodě, kde byla konkurence z celé Evropy větší.“
Takže na tyto závody jezdíš získávat zkušenosti z ´velkých´ běhů?
„Jo, pro zážitek. (úsměv) Já ráda cestuji. Poznávám jak závody, tak soupeřky.“
Napadá mě srovnání s Anežkou Drathotovou. Vzpomeneš si, kdy jste spolu naposledy závodily? Kdo byl tehdy rychlejší?
„Vzpomínám, bylo to v Horažďovicích (krosový nominační závod loni na konci října, pozn. aut.) a bylo to poprvé, co jsem jí předběhla. Nešla jsem do toho závodu s tím, že bych jí mohla porazit. Asi tam u mě nějaká ta forma přeci jen byla.“
Přejdeme k otázkám čtenářů. Jeden dotaz souvisel s tvými častými starty na Velké kunratické. Co se ti na tomto závodě tak líbí a jaká je taktika na rychlý čas?
(přemýšlí) „Kunratickou běhám každý rok, je to oddílový závod, takže pro běžce je povinností, ale já osobně jí mám hodně ráda. V podstatě od doby, co běhám, jsem to běžela každý rok a je to jediný závod, který jsem běžela každoročně. A jakou mám taktiku? Běžet to naplno od začátku, protože je to krátký. Tam nemůžu mít žádnou taktiku, vyběhnout první kopec a pak běžet, co to dá.“
Jednoho čtenáře také zajímalo, jestli bys v souvislosti s příjmením mohla reprezentovat také Velkou Británii… Nebo máš jen české občanství?
„Já mám jen české občanství. Ale běžela jsem Mistrovství Skotska, dokonce i za skotský klub, protože tam je ještě registrovaný táta, ale oni mají mistrovství otevřené, takže to klidně může vyhrát zahraniční běžec.“
Jak ses umístila, je tam velká konkurence?
„Já vím, že vyloženě Britové jsou lepší vytrvalci než v Česku, ale na 1500m na dráze jsem byla první. (úsměv) Porazila jsem holky, které měly lepší osobáky než já, což mě docela překvapilo.“
Kolik závodů ve Skotsku jsi běžela?
„Celkem dva, Mistrovství Skotska v krosu, tam se ukázalo, že Skotové jsou dobří krosaři a byla jsem devátá. A na dráze jsem vyhrála.“
Na závěr nesmí chybět poděkování. Chtěla bys zmínit někoho, komu vděčíš za své úspěchy? Nebo je to podle tebe jen tvoje zásluha?
„Není to jen moje zásluha, to určitě ne. První žákovští trenéři byli Ivana Kubicová a Petr Polívka. Od dorostu mě trénuje Václav Janoušek a určitě chci poděkovat rodičům. Kdyby oni nedělali atletiku, tak se k ní taky nedostanu, podle mě. Možná bych dělala tancování a možná bych se sportu nevěnovala vůbec.“
A to by byla škoda. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů nejen na závodních tratích.
autor: Martin Singr
zdroj: www.ceskybeh.cz