Více než 135 let historie, stovky členů, desítky trenérů a dobrovolníků a nespočet sportovních i životních příběhů. Za tím vším stojí lidé, kteří pomáhají vytvářet prostředí, ve kterém mohou mladí atleti růst nejen jako sportovci, ale i jako lidé. Významnou součástí tohoto příběhu je také předsedkyně Kateřina Kautská, která se dlouhodobě podílí na směřování a fungování AC Praha 1890.
V rozhovoru jsme si povídali o tom, co dělá náš klub výjimečným, co všechno obnáší jeho vedení, jaké okamžiky jí utkvěly v paměti a kam by se podle ní měl AC Praha 1890 v následujících letech posouvat.
Srdce našeho klubu
Každý člen vnímá klub trochu jinak. Někdo jako místo pro sportovní růst, jiný jako partu přátel. Jak se na AC Praha 1890 dívá jeho předsedkyně?
- Kdybys měla AC Praha 1890 popsat třemi slovy, která by to byla?
Rodina, dřina, radost.
- V čem je podle tebe AC Praha 1890 výjimečná oproti jiným atletickým klubům?
Jsme opravdu rodinný klub, jako doslova, řada z nás je členy nějakých „rodů“ zde historicky působících. Trénujete po boku lidí, kteří si vás pamatují jako malé děti a zároveň vy si ty své dnes třeba pubertální svěřence vybavujete jako děti, chodí sem děti vašich přátel a přátelé vašich dětí… No a to pak dělá to rodinné klima, které u nás rodiče oceňují u svých dětí.
- Když se ohlédneš za posledními pěti lety, v čem udělala AC Praha 1890 největší krok dopředu?
Máme více mladých trenérů, opět i více členů (v době po covidu bohužel klesl počet dětí, které byly ochotné sportovat) a vyloupla se tu zase hrstka talentů. Já jsem fakt ráda za ty trenéry, jako že ten chod klubu bude postupně komu předat a člověk věří, že to zase několik let půjde dál.
Když se zhasnou reflektory
Fungující atletický klub není jen o trénincích a závodech. Za každou akcí, soutěží nebo tréninkem je spousta práce, která často zůstává běžným členům skrytá.
- Co si většina členů a rodičů vůbec neuvědomuje o tom, co je potřeba udělat, aby klub fungoval?
Ta byrokracie. Je řada institucí, kterým se musíme zpovídat, každý určuje pravidla a mění je a člověk se musí snažit vše sledovat, aby něco nepromeškal. Třeba jen členská databáze – jsou 3 instituce, kterým musíme tato data dodávat a nejsou schopny si je předat, nebo alespoň dát jednotný formát zpracování. Tlačí se i na prezentaci, máme nástěnky, oddílové stránky, FB, IG… a stejně to leckdy nestačí… Člověk se prostě hodně bojí, zda něco nepromeškal.
- Který okamžik ti v posledních letech ukázal, že se AC Praha 1890 ubírá správným směrem?
Třeba minulá středa, přišla jsem na trénink, tam cupitaly děti z atletické školky, a pak už u starších kategorií stadion doslova praskal ve švech, nové děti tvrdily, že se jim u nás líbí a chtějí k nám chodit, po prázdninách jsem viděla i „staré známé“…. já ten mumraj zbožňuji.
- Kdy sis jako předsedkyně musela projít nejtěžší zkouškou a co ti pomohlo ji zvládnout?
Hodně těžká byla situace s pozemkem pod naší budovou, stát tvrdil, že nám nepatří a tlačil na nás ohledně podepsání nevýhodné nájemní smlouvy. No a já pořád z listin měla pocit, že vše je správně, vše je naše…. Chodila jsem na setkání s úředníky z Úřadu pro zastupování státu a tam jsem se opravdu setkávala s arogantním chováním a zastrašováním. To byla strašně těžká situace, protože vám ani není jasné, „proč to ten stát dělá, vždyť tady trénují děti?“. A pak přišla pomoc od pana starosty z Prahy 8, právní rozbor situace a doporučení, ať se soudíme. No a výsledek soudu není vždy jistý a já se musela rozhodnout – každé soudní stání něco stojí, právník něco stojí… Fakt mi z toho procesu nebylo dobře. A dneska je pozemek náš, já mám teda o pár vrásek a šedivých vlasů víc, ale je to za námi. A ještě co mi pomohlo situaci zvládnout – káva, čokoláda a podpora lidí kolem.
Lidé tvoří klub
Za fungujícím klubem nestojí jen sportovní výsledky, ale především lidé, kteří mu věnují svůj čas a energii. Trenéři, dobrovolníci, rodiče i samotní atleti společně vytvářejí prostředí, které dává AC Praha 1890 jeho jedinečný charakter.
- Co podle tebe vytváří atmosféru, kvůli které se lidé do AC Praha 1890 rádi vracejí?
Já myslím, že jsme tady milí.
- Často se mluví o závodnících, ale klub stojí i na trenérech, rozhodčích a dobrovolnících. Co pro tebe jejich práce znamená?
Jsem za ně ráda, trenéři se nám pěkně rozrostli o mlaďochy, tak je vidět, že zachovat klub pro budoucnost nám všem dává smysl. Na poli rozhodčích patříme v Praze k nejpočetnějším, a to bych zase viděla jako signál, že je tu dost lidí, kteří chtějí udržet v téhle zemi atletiku jako takovou. Stran dobrovolníků, tam budu trochu kritická – pokud by totiž u řady akcí nepřiložili ruku k dílu trenéři (a ti se opravdu v klubu angažují hodně), nedala by se řada akcí vůbec uspořádat. Je tady hrstka rodičů, kteří také často přiloží ruku k dílu. Ale při široké základně, jakou klub má, je smutné, že akce stojí na malé hrstce stále stejných lidí.
- Pokud bys měla vybrat jednu vzpomínku, která podle tebe dokonale vystihuje atmosféru AC Praha 1890, jaká by to byla?
Přihřeji si trochu polívčičku, ale zmíním Běh Máchalkou. Je to v zásadě první oddílová sportovní akce každého roku a já se tak nějak „těžce startuji“ k organizaci tohoto závodu. Říkám si, má to smysl? A pak přijde den „D“ , start a na louce na Máchalce vidí člověk lidi, které dlouho neviděl, lidi, se kterými v minulosti závodil a teď na startu stojí naše děti. Na louce někteří roztáhnou deku a užívají si den, všichni v družném hovoru… A když je po všem, všichni tvrdí, že za rok zase přijdou. Já prostě asi nejsem typ pro vrcholový sport, já miluji toto.
Pohled za horizont
Více než 135 let historie je důvodem k hrdosti. Stejně důležité je ale přemýšlet o tom, jakou podobu by měl AC Praha 1890 mít v dalších letech.
- Jak by sis přála, aby AC Praha 1890 vypadal za deset let?
Tak v čele už nějaký nový předseda – předsedkyně, s novou dynamikou. 🙂 Dostatek trenérů, kteří fakt chodí na stadion rádi. Zrekonstruovaná budova, nový tartan… No a pár mistrů republiky, nějaký ten reprezentant.
- Kterou výzvu bude muset AC Praha 1890 podle tebe v příštích letech vyřešit nejdříve a proč?
Rekonstrukce dráhy a budov, protože už přesluhují.
- Co bys chtěla, aby si dnešní děti odnesly z působení v AC Praha 1890, i kdyby se atletice později už nevěnovaly?
Že je důležité být fér, mít cíl a že je to někdy dřina, ale právě pro tu dřinu je pak z úspěchu radost větší. Že je důležité se nevzdat a když to někdy nejde, jsou tu přátelé, kteří nás podrží.
Děkuji za fajn popovídání a upřímné odpovědi,
Honza Janovský