Tentokrát jsme si v naší pravidelné rubrice povídali s nadějí českého víceboje, jenž v Praze bude chtít vylepšit čtvrtou příčku z Göteborgu. Kromě toho je 23letý svěřenec Josefa Karase hrdý na svoje kořeny, snad i proto se jeho studia točí také kolem historie…
Vyrůstal jste na vesnici, v Olešnici nedaleko Turnova. Jak vás to ovlivnilo sportovně, atleticky?
Na vesnici je to takové divočejší než ve městě, pořád jsme s klukama něco vyváděli. A naši mě potřebovali nějak zaměstnat, proto jsem dělal odmalinka tolik sportů.
Co všechno jste vyzkoušel?
Začal jsem vlastně atletikou, ale do toho jsem dělal fotbal, basket, florbal. A házenou jsem hrál celou základku.
Co rozhodlo pro atletiku?
Jednak škola, sportovka, která byla zaměřená na atletiku. Učil tam Dušan Král, atletický trenér (např. Lukáš Melich – pozn.). Navíc byla v Turnově extraliga, takže to byl ve městě nejlepší sport. No a táta i děda dělali atletiku, nejvíc je zajímala.
A vy jste to přijal?
Mně to bylo taky blízké, odmalinka jsem byl rychlejší než všichni kluci, takže to taky rozhodlo.
Stal se z vás vícebojař, tam si atlet jen s rychlostí nevystačí, kde se vzala vaše všestrannost?
Táta chtěl, abych byl všestranný, proto mě taky dával na víc sportů. Ve víceboji je to základ.
Máte oblíbenější disciplíny?
Já to mám každou sezónu trochu jinak, ale vždycky jsem měl rád překážky, dálku, výšku, to mě bavilo nejvíc. Teď se mi třeba povedla dálka, tak ji mám snad ještě radši. Venku mě baví oštěp.
Vzpomínáte si na své první závody?
První víceboj si pamatuju docela dobře. Byl to nějaký pětiboj mladších žáků, a bylo to v Desné, to vím přesně.
Jak jste dopadl?
Medaili jsem určitě neměl, myslím, že jsem snad byl i mladší než ti mladší žáci.
A první medaili si vybavíte?
Z krajských přeborů jsem myslím měl už někdy v žácích. Ale vybavuju si, že jsem dlouho neměl žádnou na republice. A první pak byla hnedka zlatá, v dorostencích z desetiboje v Houštce.
Taky jste si musel docela dlouho počkat na první velkou medaili. Získal jste ji na ME do 22 let v Tampere. Jak na ten závod vzpomínáte?
Bylo to docela zvláštní. Ve Finsku jsem čekal déšť a zimu, ale měli jsme nádherně. Necítil jsem ani, že bych měl nějakou formu. Ale nic jsem nepokazil, docela dobře jsem to seskládal a byl z toho celkový osobák.
Kdy jste si začal říkat, že by to mohlo na medaili vyjít?
Přes osm tisíc nás bylo před závodem pět kluků, ale po prvním dnu, kdy jeden z nich, Němec, odpadl, jsem věřil na medaili. Dokonce jsem pomýšlel i na stříbro, na kterém jsem byl ještě před patnáctistovkou, ale nakonec jsem o něj o 20 bodů přišel.
Výkon na republice vás posunul směrem k HME mezi adepty na medaili. Věříte si na ni?
Věřím, ale tabulky toho samozřejmě moc neřeší. Jedna věc je, že nevím, kdo tam nakonec bude. Pak je jasné, že Sintnicolaas udělal minulý víkend 5900, ale vím, že se o tři sta bodů zlepší. V Göteborgu udělal dokonce skoro 6400 a i teď to bude myslím hlavní favorit. Pak tam jsou stejně staří kluci jako já, Škureňjov a Kazmirek, s těmi závodím už od juniorů. Těžko odhadovat jejich formu, ale spíš musím počítat, že se zlepší.
Vnímáte ten tlak velkého šampionátu „doma“?
Já to beru spíš jako výhodu. Tlak necítím, byť možná ještě přijde. Teď vím, že jsem na tom dobře, a když to vydrží do „Evropy“, bude to hlavně o hlavě.
Jak obecně zvládáte nervozitu při závodě? U vás je to asi dost jiné, když závod trvá dva dny a ne třeba pár minut nebo hodinu…
Je to hodně psychicky náročné. Na každou disciplínu musím přenastavit hlavu, jiná technika, jiný rozběh, jiné všechno. Mám to sice naučené, ale když se něco nepovede, nesmím to vnímat a musím nahnat body jinde. Zase ale nesmím být moc v křeči a moc chtít. Ale nervózní si nepřijdu, zvlášť když mám formu, to nejsem nervózní vůbec.
Co děláte v situacích, kdy jdete do křeče nebo jste právě víc nervózní, než je zdrávo?
Mně pomáhá, když si někde sám sednu nebo se projdu. Odejdu od všech, prodýchám se. To dělám docela často.
Honza Kudlička skoupil tribunu nad tyčkou. Jakou vy budete mít podporu?
Já koupil jen deset lístků na začátku. Teď už vím, že to bylo málo, protože mi píše hrozně moc lidí a já mám jen pro rodinu. Pak si samozřejmě koupili další lístky kamarádi sami.
Kam jste rodinu v hale poslal?
První den myslím někde nad dálku a druhý někam k tyči.
Teď jistě máte plnou hlavu „Evropy“, ale přišel na to téma čtenářský dotaz, tak ho položím. Jak podle letošních výkonů v hale odhadujete součet z desetiboje? Myslíte, že už letos byste mohl atakovat hranici 8500 bodů?
Tak je to dotaz namístě, už jsem se o tom i bavil s trenérem Pepou. Desetiboj je úplně jiná disciplína, ale když na tom budu rychlostně a odrazově, jako jsem teď, tak si na 8500 věřím.
Když jste zmínil trenéra Josefa Karase, rovnou navážu. Pokud dobře počítám, je to váš čtvrtý trenér. Co jste si vzal od těch předešlých?
Musím říct, že jsem měl na ně štěstí, nikdo mě nějak úplně nezničil, neutavil. Začal jsem u paní Šrámkové, která trénovala s Luďkem Svobodou překážky, takže u ní jsem je hodně běhal. Byla suprová, dala mi základy, jaké jsem potřeboval. Největší přínos přišel u Tomáše (Dvořáka), to je jasné. Ten mě zasvětil do desetiboje. Postupem času čím dál tím víc zjišťuju, jak skvěle tomu rozumí. Většinou to bývá tak, že špičkový závodník není tak dobrý trenér, ale u něj tomu tak není. Dal mi toho hodně. U Rudy Černého mám zase osobák, takže to asi taky nebylo tak špatné. A teď u Pepy musím říct, že jsem úplně nadšený, jsem rád, že jsem u něj.
Někde jsem četl, že má váš nynější trenér největší radost z toho, že všichni ze skupiny studují. Mnozí jiní trenéři ty s reprezentačními ambicemi od studia spíš zrazují. Co vy si o tom myslíte? Jste rád, že vás podporuje, nebo byste se raději naplno věnoval atletice?
U Rudy a u Tomáše jsem se věnoval čistě atletice. U Tomáše se mi dařilo, nevnímal jsem to moc, ale když jsem byl u Rudy zraněný a nešlo mi to, začal jsem nad tím přemýšlet, jestli by nebylo lepší si rozšířit obzory a myslet na něco jiného. Pepa přišel a rozhodl: „Budete studovat, chci, abyste něco dělali.“ No, nejsem si tedy jist, že všichni doopravdy studují … i když možná aspoň dálkově něco jo.
Vy ale studujete. Vyhovuje vám to takhle?
V jednu chvíli jsem si v přípravě myslel, že jsem udělal chybu. Byl jsem úplně hotový, to jsem nezažil. Trénoval jsem, chodil do školy, vůbec jsem se nezastavil, ani jsem nejedl, neměl jsem na to čas. To jsem zapochyboval, že je to tak správně, ale pak jsem to nějak zvládl a mám za sebou úspěšně první semestr.
Co studujete?
Humanitní studia na Metropolitní univerzitě.
Co je náplní?
Je tam hodně historie, práva, ale třeba i politologie. Nevím přesně, co bude náplní dál, ale myslím, že by tam měla být psychologie, filozofie, a podobně.
Předpokládáte nějakou specializaci?
To jo, ale teď to ještě po jednom semestru nevím.
Ještě se vrátím k rozhovoru, kde váš trenér ještě říkal, že je nejdůležitější udržet atlety zdravé, aby mohli trénovat v kuse. Skoro to vyznělo tak, že vás trochu šetří, nebo ne?
Pepa si myslím dovede odhadnout, jestli je to něco vážnějšího, nebo ne. Dám příklad na sobě: Na podzim jsem byl nemocný, měl jsem podezření na únavový syndrom, což bylo asi i tou školou. Čtrnáct dní mi dal volno, abych se z toho dostal a neprotáhlo se to do sezóny. Fakt jsem nic nedělal a pak jsem dalších čtrnáct dní pomalu začínal. Byl jsem z toho nervózní, že nestihnu halu, že mi něco utíká a že je to v pytli. A on mě uklidňoval, že všechno stihnu, ale že hlavně musím být zdravý, až půjdeme do kvality.
Vypadá to, že se nepletl…
Měl pravdu, kluci celou dobu trénovali a rychlostně jsem na tom stejně, ne-li líp, a i vytrvalostně mi neutečou. Je to pro mě nová zkušenost, úplně to doléčit. Jinak když mě třeba táhlo tříslo, nechodil jsem tyčku ani odrazy. A pak po mezistátku, když už jsem se cítil dobře, začal jsem chytat formu a na republice to bylo myslím vidět.
Jak k vám trenér přistupuje lidsky? Je přísný, diskutuje, chce znát váš pohled …?
Chce pochopitelně mít svou autoritu, na tom si zakládá. Zároveň nás ale bere i jako kamarády, můžeme si s ním popovídat o všem. Dokonce bych řekl, že Pepa to potřebuje vědět, co zrovna prožíváme, proč nám to zrovna ten den nejde. Hodně s námi komunikuje.
Pak tu mám téma, které jsme spolu probírali, ale možná bychom to teď mohli veřejně uvést na pravou míru. Už když jsme spolu mluvili úplně poprvé před několika lety, rozpovídal jste se o historii svého rodu a možná tehdy vznikl ten omyl o vašem původu. Jak to tedy je s vašimi kořeny ve Švýcarsku a šlechtickým rodem?
Rod Helceletů skutečně vznikl ve Švýcarsku, to je pravda. Němec Baltazar Hölzle si vzal Francouzku Elisabeth Ennetovou, spojením jejich jmen vzniklo jméno Helzelet – ještě německy se „z“. Jejich syn pak přišel do Brna a jméno počeštil. Baltazar byl na hradě ve francouzsky mluvícím kantonu, ale ne jako pán, prostě na něm žil jako poddaný.
Ale to, že jeden z jeho potomků a váš další přímý předek Jan Helcelet byl buditel, je pravda.
Ano, byl to můj praprapradědeček. A to už byl český vlastenec, naši zemi si zamiloval. Byl doktor, profesor na univerzitě v Olomouci – také je tam po něm pojmenována ulice Helceletova, ještě i v Brně. A taky byl milencem Boženy Němcové, scházeli se spolu, moje babička mi ukazovala jejich milostné dopisy. Četl jsem dokonce jeden, kde mu psala, že si není jistá, jestli se bude líbit Babička, a taky že tam má pravopisné chyby. Tak jestli by se na to mohl podívat a poslala mu nějaký úryvek. Chtěl jsem vidět dopisy od Jana Helceleta v Památníku národního písemnictví na Strahově, ale nepustili mě k nim. Viděl jsem to jen na internetu.
Ještě jednu věc mi vysvětlete, já jsem trochu žil v tom, že lpíte na svém druhém jméně Sebastian, protože dvě křestní jména, to přeci jen působí tak nějak aristokraticky…
Já vím, že je to dlouhé, ale mám obě jména rád. Táta mi je dal právě proto, aby tam byla vidět ta historie, Adam jako české a Sebastian švýcarské jméno, a zároveň chtěl, aby to bylo zajímavé.
autor: Michal Procházka
zdroj: www.atletika.cz