Knihu Dana Orálka a Luboše Brabce Můj dlouhý běh byste si rozhodně měli přečíst. Jednak je to to nejlepší, co o běhání v Česku kdy vyšlo. Jednak je to srovnatelné se vším dobrým ze světa, co u nás kdy bylo přeloženo. A jednak proto, že Dan není literárně našlehanou legendou, ale člověkem z masa a kostí, se kterým si můžete zazávodit hodněkrát do roka.
Můj dlouhý běh asi není tím nejoriginálnějším názvem, který kdy spatřil světlo světa. Ale o tom je celá kniha, autobiografie jedné z nejzajímavějších figur českého běhu vůbec.
Autoři se vystříhali všech snah o vylepšení Danova životního příběhu. Ten je totiž zajímavý už sám o sobě. Věděli jste třeba, že tato ultrastálice se dostala k ultra vlastně víceméně náhodou? A to již po skončení té „oficiální“ atletické kariéry?
Osobně mi přišla nejpikantnější z celé 220stránkové knihy, která vyšla letos na podzim coby soukromý počin sportovního novináře Luboše Brabce, historka o Běhu 17. listopadu rok po převratu. Zatímco dnes se běžně chodí tisíce lidí dívat na masy hobíků v ulicích Prahy jako na prima zábavu, tehdy tomu bylo zcela jinak. Dan vyhrál závod, který bychom dnes s klidem nazvali adventure, nebo chcete-li Spartan race. Snad jen koupel v bahně chyběla, rozhodně však ne útoky poblázněných diváků, kteří si popletli sport s politikou. Anebo naopak námět pro pořadatele, nemotat politiku do sportu vůbec?
V knize se dozvíte, proč Dan obědvá kolem páté, jak přišel ke svým pověstným bílým rukavičkám a také jak musel namísto ladění psychiky před rozpáleným Badwater ultramaratonem narychlo kupovat jiné kraťasy, protože ty od sponzora byly na dvě věci…
Maličko mi chyběly fotky z Danovy předlouhé a snad ještě zdaleka nekončící kariéry. V knize pochopitelně nějaké jsou, ale s ohledem na všechny světové končiny, kam tento ultrasvětoběžník kdy zavítal, by jich publikace asi snesla o řád víc. Přece jen fotky vypoví násobně více, než stohy textu.
Proto také veliká škoda, že právě v USA obral tamní lapka Danův doprovodný tým o profi video záběry. Paradoxně to byl (snad se nepletu) jediný závod, kde brněnského rychlíka doprovázel někdo z českých médií a kameramanů. Už je na čase toto změnit, osobně bych raději sledoval v televizi dokumenty o Danovi a jemu podobným, než nezáživné sportovní přenosy z uměle vykonstruovaných sportů!
rabcův a Orálkův text rozhodně není dlouhý či unavující. Luboš doplnil Danovy historky o stohy zajímavých historických detailů, aniž by to kvantitou unavovalo (a dost možná ani nepostřehnete, kdy mluví Dan a kdy mu Luboš šikovně vkládá „do úst“ slůvka svá…). Jedno malé šťouchnutí – dalo by se ubrat aspoň deset zmínek o zvracení, ne? Ale pravda, to by pak vlastně nebyla autobiografie Dana… 🙂
Dovolím si tedy na závěr vyslovit jedno skromné přání: A sice aby Luboš – mimochodem pro neznalé: spoluzakladatel tohoto webu a svého času i jeho šéfredaktor – zůstal u psaní běžecké literatury (vydal již dříve poťouchle-úsměvnou knihu Maraton a jiné pošetilosti). Protože to prostě umí.
A Danovi děkuji, že je, že dělá to, co jej baví, a tím baví a inspiruje i nás ostatní, co mu krátce po startu už jen s obdivem hledíme na záda a vlající ohon vlasů.
Radek Narovec
zdroj: www.behej.com
