AC Praha 1890

Máme nový tartan!!!

 výsledky          foto

Veteránský mítink Chemnitz, Německo - 7.12.2013

Na veteránský mítink v Chemnitzu jsme se chystali již nějaký ten rok. Jelikož zranění si nevybírají, tak konstelace hvězd vyšla až na letošek a to jen pro Danu, Kamila a naši fotografku Lucku. Zdařilé závody jsme příjemně spojili s výletem do Krušný hor.

Předpověď počasí o tom, že do Čech vtrhne sněhová bouře s větrem, se doslova a do písmene vyplnila hlavně téměř v cíli naší cesty - v Krušných horách. V pátek vpodvečer jsme si nejprve mysleli, že předpověď poněkud přeháněla, cesta z Prahy až do Chomutova byla celkem klidná. V Chomutově ale začalo přituhovat – na hranici města před nájezdem na obchvat nás zastavili strážníci, že silnice nahoru je uzavřená a musíme tedy jet jinudy. Kamil pohotově vyťukal na navigaci „Výsluní“ a jeli jsme. Stále nás „navigační slečna“ nabádala, že musíme odbočit doprava. Nakonec ji Kamil poslechl a v Prunéřově zahnul doprava. Chvíli jsem nechápavě pátrala z okénka a ve chvíli, kdy jsme míjeli letní koupaliště, jsem si uvědomila, že tudy jezdím v létě (!) na kole na Celnou. Jen jsem utrousila poznámku, že tudy to asi v těchto podmínkách nevyjedeme, že zde není pořádná silnice a Bůh ví, co nás čeká výš! No, jeli jsme, silnice byla bílá jako peřina, okolní krajina taky a hustě sněžilo. Projížděli jsme lesem, nikde ani noha, i srnky byly kdesi schované. Chvílemi nebylo vidět ani na krok. S výškou sice sněhu přibývalo, ale před větrnými poryvy a případnými závějemi nás chránil les. Závěje i s vichřicí a sněhovou bouří jsme si vychutnali ve chvíli, kdy jsme vyjeli z lesa na volné prostranství. Na Výsluní už to však byl jen kousek a my jsme dorazili do cíle, kde jsme měli objednaný penzion, a kde na nás čekala další část české výpravy - Pepa Vonášek, Anička Klauzová, Honza Zedník, Blanka Šreinová, Slávka Ročňáková a Karel Matzner. I oni měli bohaté „akční“ zážitky z cesty.

Ani jsme nevybalili, jen jsme hodili tašky na pokoj, Lucka nastartovala foťák a rychle jsme se šli projít po Výsluní, abychom si užili „Ladovské zimy“. Zima byla opravdová, závěje sněhu, chumelilo jak v těžítku. Udělali jsme několik fotografií a se zasněženým foťákem a sněhem za krkem jsme se vrátili za ostatními. Dali jsme si něco málo teplého do bříška, čaj, grog, svařák.

Ráno jsme museli s ohledem na počasí vstát dříve, rychle se nasnídat, najít a vyhrabat auta. Pro jistotu vyjížděla všechna tři auta z Výluní najednou, kdyby bylo potřeba někomu pomoct. Ukázalo se, že to bylo prozíravé, neboť první auto ve sněhové bouři a v bílé tmě zajelo do protisměru do asi dvoumetrové závěje. Kdo mohl, vyběhl na pomoc a auto bylo vzápětí vysvobozené a mohli jsme jet dál.  Sníh stále hustě padal a chvílemi nebyly vidět ani koncová světla auta před námi, natož cesta. Serpentýny dolu a hned nahoru přes Celnou byly malým oříškem, ale na hlavní tah a přes Horu Svatého Šebestiána na německou stranu jsme se dostali bez nesnází.

Do Chemnitzu jsme dorazili necelou hodinu před startem první disciplíny, zaregistrovali jsme se, vyzvedli si startovní čísla a našli šatnu. Rozcvičovali jsme se v krásném 100 metrovém tunelu a pak rychle do haly. Odprezentovat se a poslouchat, ve kterém rozběhu běžíme. Jenže nejsme v Čechách a tak rozhodčí nečetli jména, ale startovní čísla. Čísla byla trojmístná a tak v jejich „haťpatilce“ se hromada čísel stávala absolutně chaotická. Rozhodčí byli striktně přísní a okamžitě dávali za ulité starty karty! Šedesátku jsme si zaběhli celkem v klidu, Kamil se ale cítil hodně ospale a v jednom kuse zíval. Proto ho mile překvapilo, že hned po startu soupeřům utekl a průměrným časem 8,31 získal zlatou medaili. Já jsem si naopak v blocích dala standardně dvacet, a tak čas 9,27 byl též průměrný. Pak následovala dvoustovka, kde byly trochu zmatky na startu, ale vše nakonec klaplo a časem 31,31 jsem si udělala nový halový osobní rekord. Kamil se v tu dobu pokoušel o skok daleký a opět nezklamal a první dva pokusy přešlápl, i když si rozběh vždy posunul o půl stopy – marně, zase se zvedl červený praporek. Ve třetím pokusu se raději podíval na prkno a skočil „zajišťovák“ 551 cm, další dva pokusy byly 570 cm a 556 cm. Poslední pokus již kvůli únavě ani nedokončil a dopadl do písku do stoje, ale i tak to bylo 537 cm. Než si stačil vysypat z treter písek a vydechnout, tak ho nahnali do bloku na 200m, takže závod musel rozběhnout volněji. I tak to ale stačilo na vítězství a nový halový osobní rekord 26,79 s tím, že si Kamil myslí, že měl na lepší čas. Nakonec mě čekal ještě trojskok, takže jsem si naměřila rozběh a šetřila sil. Již na posledním tréninku mi to lítalo nějak daleko a tak jsem si říkala, že by to mohlo vyjít. Prvním pokusem 935 cm jsem skoro vyrovnala osobák, druhým pokusem jsem dala neuvěřitelných 963 cm a pak následovala vyrovnaná série 945 cm, 930 cm, přešlap a na závěr již unavený poslední výkon 922 cm. A tak s velkou radostí ze svého velkého osobního rekordu jsem si šla pro zlatou medaili v této disciplíně.

Halové veteránské závody v Chemnitzu byly velmi dobře připravené a bylo vidět, že organizátoři pracují s přehledem i nadhledem. My jsme se ještě na závěr podívali na úctyhodné zápolení s výškařskou laťkou, které předvedl Jarda Lorenc, a po přepočítání medailí jsme se vydali unavení směrem k domovu. Cesta byla již dobrá a tak jsme se dostali do Prahy celkem slušně. Děkujeme i fotografce Lucce za pěkné momentky a fotodokumentaci celého výletu.

Dana Dvořáková

zpět