AC Praha 1890

Máme nový tartan!!!

Napsali o nás

                                                                                                                                                                   napsali o nás >> historie AC
Počátkové myšlenky olympické v zemi a srdcích českých, moravských a slezských

První olympiáda moderní doby (v Athénách roku 1896) byla nachystána velmi kvapně a uspěchaně. Jediným jejím českým účastníkem byl nesportovec dr. Jiří Guth–Jarkovský.

Odjeli jsme až na olympiádu v pořadí druhou, která se konala v Paříži v roce 1900. Mezi devíti sty devadesáti sedmi sportovci se poněkud ztrácelo pět našich olympioniků. Přesto se povedlo přivézt domů medaili. Vlastně hned tři – ve výsledkových listinách soutěží v tenisu figuruje totiž 3. místo ve dvouhře žen a ve smíšené čtyřhře u jména Hedwigy Rosenbaumové z Prahy.

Ta však startovala jako soukromá osoba, bez jakéhokoliv vztahu k Českému olympijskému výboru. Takže platí jedna medaile. Měla stříbrnou kvalitu a vybojoval ji pro náš národ diskař František Janda–Suk.  

František Janda-Suk - Foto: olympic.cz                                                                                                                                                                  Hedwiga Rosenbaumová ve dvouhře žen - Foto:  olympic.cz

Postřižín je obec, nacházející se na staré teplické silnici mezi Prahou a Kralupy. V rodině poměrně bohatého sedláka Jandy tam 25. března roku 1878 přišel na svět syn František. Když mu bylo sedmnáct let, zapsal se spolu s třemi kamarády do sportovního oddílu AC Praha. Během zimy se v něm vzpíraly činky a cvičilo se v zápase řecko–římském, na jaře byl trénink běh a vrh koulí na Karlově v Kunertově zahradě. Coby osmnáctiletý zvítězil František poprvé v klubových závodech ve vrhu koulí. Od té doby se Členové AC Praha v roce 1890 - Foto:  AC Praha 1890datuje jeho zvýšený zájem o vrhačské disciplíny. Toho roku na něj čekala maturita na c. k. reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici nedaleko Karlova náměstí, kterou úspěšně složil, načež se přihlásil ke studiu práv na Karlově universitě. Sportu však jurista Janda nezanechal. Věnoval se však zatím jen kouli. O disku pouze víceméně slyšel. Anebo četl. Řadu informaci načerpal v Homérových eposech Ílliadě a Odysseji. Z nich se dozvěděl, že hod diskem byl od starověkých olympiád v roce 708 před Kristem součástí pětiboje, spolu s během, hodem oštěpem, skokem dalekým a zápasem. Éra starověkých olympijských her ovšem skončila v roce 393 našeho letopočtu, a po dlouhá staletí nepadla nikde o disku ani zmínka.

Členové AC Praha v roce 1890 - Foto:  AC Praha 1890

„Teprve až ve středověku se objevila nová rytířská zábava – házení kotoučem zvaný touš (nebo také tauš) na cíl“ (to jsme se dočetli v knize spisovatele a publicisty Pavla Kováře Vítězové a poražení). V 18. století napadlo německé turnery, že by mohli rytíře napodobit (on byl tehdy návrat k antickým ideálům totiž v módě). Údajně se tak stalo roku 1865 na slavnosti v Drážďanech. Dr. Miroslav Tyrš napsal pojednání Hod olympický, v němž se zmiňuje o hodu toušem, který spolu s vrhem koulí patřil (jakkoli se tomu můžeme dnes divit) k nářaďovým cvičením. Leč sokolové neházeli toušem čili diskem jen do terče. Zkoušeli házet i na dálku (jenomže se tomu věnovaly pouze čtyři ze stovky jednot). Diskařské začátky u nás byly více než skromňoučké.  

„Na jaře roku 1897 přinesl mi Otakar Krajíček první disk, v Paříži pro mne objednaný,“ zapsal si do svého deníku student práv František Janda. „Tak jsem hned spěchal domů, a tam, za stodolou, jsem se v potu tváře celý den pokoušel napodobit Myronova Diskobola.“ Taťka Janda, když viděl synkovo marné počínání, tak si ulevil: „Já nevím, co má ten hoch pořád s tím deklem.“ Za pár dnů ale přišel František na to, co má s tím „deklem“ neboli pokličkou dělat, a tak se v jeho zápisech objevují tyto věty: „Slavným olympijskýJan Vilímek: Miroslav Tyrš - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo komitét v Athénách si nevěděl s hodem disku valně rady. Pánové vycházeli při svých úvahách také jen ze studia Myronovy sochy a nemohli se dohodnouti o tom, který úsek hodu sochař zpodobnil. Mne přivedlo studium sochy k tomu, že podle pozice diskobola by bylo možno správně hoditi jedině při otočení těla, a tak jsem se postupně dostal ke svému vývrtovému stylu celkovou rotací těla. Ruku s diskem jsem zapažil a tělo utáhl do nízké houžve, kterou jsem hnal do celkové rotace. Při dopadu opřel jsem se oběma nohama o zemi a houžev zespoda nahoru jsem jako vývrtku rychle rozvinul, přičemž ruka s diskem byla přivedena tělem do konečného švihu.“ Ani německé turnery, ani české sokoly, ba ani americké atletické supermany nic takového nenapadlo. Na to musel přijít nedlouho před koncem 19. století syn postřižínského pantáty sedláka. Vymyslel diskařskou otočku.

Jan Vilímek: Miroslav Tyrš - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tvůrce techniky hodu diskem s otočkou František Janda-Suk - Foto: Výukový web Marka Šimoňáka

Tvůrce techniky hodu diskem s otočkou František Janda-Suk - Foto:  Výukový web Marka Šimoňáka

Tak byl vzkříšen rotační styl, který byl po dlouhá staletí pokryt prachem zapomnění. Styl, který je základem veškeré moderní techniky v hodu diskem, měl premiéru za stodolou v Postřižíně. A Janda, který byl sice urostlý, ale štíhlý, začal porážet jednoho domácího siláka za druhým (což se dotyčným vůbec nelíbilo). Svou porážku z roku 1897 přičítali skutečnosti, že se házelo dvoukilogramovým diskem, a tak si vynutili při dalších závodech v Plzni disk tříkilogramový. Výsledek? Stejný. Janda zase vyhrál. Na svém vynálezu (hodu otočkou – používal jej zatím pouze on), tedy on na něm dále pracoval, a výsledek se dostavil při soutěži na proslulém sportovišti, na Císařské louce v Praze. Hodil disk do vzdálenosti 34 a půl metru, čímž vytvořil nový evropský rekord. Kromě studia a tréninku se zabýval myšlenkou na druhou olympiádu. Jeho „dekl“ mu lítal daleko: skoro 35 metrů, o týden později o půl metru dál. Kdo jiný by se měl od nás na novou Eiffelovu věž podívat, když ne právě František Janda. „Že by České království mohlo vyslat několik závodníků do Paříže, sotva lze si mysliti,“ to tehdy prohlásil šéf Českého výboru pro hry olympijské dr. Jiří Guth. A přece jenom se konala akademie na Žofíně, vypsala se subskripce, město Praha uvolnilo „ohromující“ částku čtyř set korun, další příjmy přinesly přes osm stovek. 

Čeští atleti, účastníci olympijských her v Paříži. Zleva stojí František Janda-Suk a O. Pukl, sedí K. Nedvěd - Foto: Výukový web Marka Šimoňáka

Čeští atleti, účastníci olympijských her v Paříži. Zleva stojí František Janda-Suk a O. Pukl, sedí K. Nedvěd - Foto:  Výukový web Marka Šimoňáka

Za tyto peníze byli do Paříže vysláni čeští sportovci – gymnasta František Erben, cyklista František Hirsch, a tři atleti: sprinter Karel Nedvěd, vytrvalec Ondřej Pukl a diskař František Janda. Pařížská olympiáda se stala součástí Světové výstavy 1900, která připomínala úspěchy právě končícího 19. století a optimisticky předvídala vývoj v následujícím století dvacátém. Byla její součástí… ale jenom okrajovou. Nutno konstatovat, že publikum se o druhou olympiádu ani moc nezajímalo. „Sportovní duch existoval v roce 1900 pouze instinktivně u výtečných sportovců,“ napsal o druhých novodobých olympijských hrách Pierre de Coubertin. „Veřejné mínění nemělo o něm ještě ani ponětí, a (jak si lze snadno domyslet) vedení výstavy tím méně. Drtivě jsem byl zklamán svými krajany. Na světě je město, které se chová k olympijským hrám lhostejně. Tím městem je Paříž.“

Atletická dráha Racing Club de Paris v Boulogneském lesíku - Foto:  Národní muzeum

Atletická dráha Racing Club de Paris v Boulogneském lesíku - Foto:  Národní muzeum


Kromě toho se olympiáda protáhla na pět měsíců. Závodilo se v Bouloňském lesíku, kde si atleti sami připravovali závodiště. Když jeden diskař poslal svůj disk nedopatřením mezi publikum, hrstka diváků se rozutekla a už se nevrátila. Tím nepřesným ovšem nebyl náš František Janda, to opravdu ne, i když… před samotným závodem moc velké naděje neměl. Byl zmořen cestou a trápen žaludeční nevolností. „Přeložení závodů z nedělního odpoledne na sobotní dopoledne pro nás znamenalo menší naději na úspěch. Tělo zemdleno cestou půldruhého dne nebylo stavu nabýt normální pružnosti a výkonnosti,“ to prohlásil vedoucí naší výpravy Václav Rudl. Američané nechtěli z náboženských důvodů startovat v neděli, v den Páně, a tak se nedalo nic dělat, muselo se házet v sobotu. K závodu nastoupilo 18 diskařů, mezi nimi i vítěz prvních olympijských her v Athénách, Američan Carrett. Ten skončil tentokrát na hezkém posledním místě.  

Rudolf Bauer se stal vítězem v hodu diskemFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Rudolf Bauer se stal vítězem v hodu diskem - Foto: Wikipedia, public domain - volné díloVyhrál maďarský student Rudolf Bauer (všestranný sportovec – plavec, fotbalista, gymnasta, atlet). Jeho výkon byl skoro o sedm metrů lepší než hod jeho předchůdce, vítěze z Athén. Nad Jandou zvítězil Bauer o 79 centimetrů. A jak to viděl sám stříbrný diskař, vůbec první v historii českých olympioniků? „Diskem se házelo nikoli z kruhu, ale ze čtverce o straně dva a půl metru. Každý z nás házel jinak (a všichni špatně). Já byl jediný, kdo házel pomocí rotace těla, a tomuto stylu měl jsem co děkovat, že jsem (ač vleklou žaludeční chorobou zeslaben) dosáhl hodem třicet pěti a čtvrt metru druhého místa za vítězem.“ A mohly se rozdělovat medaile. Vlastně - nemohly. Ty sice ke každé olympiádě patří, ale to tehdy ještě dlouho neplatilo. 

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský - Foto: Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v KlatovechJiří Stanislav Guth-Jarkovský - Foto:  Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše v Klatovech

Zlaté olympijské medaile byly poprvé uděleny na 4. letních olympijských hrách v roce 1908 v Londýně. V letech 1928 až 1972 byl vzhled všech olympijských medailí užívaných pro letní olympijské standardní, jednotný, od 1972 se už pak medaile různě mění podle návrhu příslušného organizačního výboru olympijských her. Odlišný je zejména rub medaile, na líci je obvykle zobrazena antická bohyně vítězství Niké. V Paříži ovšem Niké chyběla. Ostatně – nebylo to jediné, co tam tehdy chybělo. „Nic nebylo tak ubohé jako rozdělování olympijských cen po závodech pařížských,“ dal se slyšet dr. Jiří Guth. „Byla to jakási hostina pod čirým nebem, hodně hospodská, a pak se rozdával galanterní brak, jako při těch vůbec posledních závodech provinciálních.“ A na tu „galanterii“ zavzpomínal i stříbrný František Janda. Po pravdě – ani se mu vzpomínat moc nechtělo. „Dostal jsem laciný jarmareční artikl, a sice dřevěný kalendářík na psací stůl, se kterým jsem se nikde nikdy nepochlubil.“ Čím se však chlubit mohl, to byl jeho nový otočkový styl. „Ten se ostatním tak líbil, že se v příštích dnech ještě v Paříži při tréninku o jeho napodobení pokoušeli.“

I v Paříži ještě sportovci nedostávali medaile, jak je známe ze současnosti. Náhradou byly plakety, upomínkové předměty a také mince - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo  

I v Paříži ještě sportovci nedostávali medaile, jak je známe ze současnosti. Náhradou byly plakety, upomínkové předměty a také mince - Foto: Wikipedia, public domain - volné díloFrantišek Janda měl výtečnou formu i v následujícím roce po pařížské olympiádě. 16. června 1901 (na atleticko–cyklistických závodech, pořádaných Atletickým klubem Sparta na hřišti v Praze–Bubnech) poslal disk do vzdálenosti třicet devíti metrů čtyřiceti dvou centimetrů. Jako první český atlet tím vytvořil světový rekord. „František Janda jest již dlouho znám jako nejlepší český diskobol,“ napsal časopis Sokol. „S největšími cizími diskoboly síly své dobře změřil, a letos dokonce všechny předstihl. Dovede ostatně hodit jistě dále, než hodil v uvedeném závodě, neboť při jednom cvičení podařilo se mu hoditi až 42 metry.“ Je snad na místě předpokládat, že na tom památném místě dnes stojí nějaký pohledný pomník... nebo aspoň pamětní deska, leč nikoli. Na tom památném místě se dnes nachází stanice metra Vltavská. Po připomínce našeho prvního světového rekordu tu není sebemenší stopy. Aby bylo pravdě učiněno zadost, nutno přiznat, že tento rekord byl neoficiální. Byl sice řádně změřen, jenomže rekordy oficiální, tedy rekordy se všemi náležitostmi (tedy ty atletické), se začaly zaznamenávat až od roku 1912, po vzniku Mezinárodní atletické amatérské federace IAAF. Ale o Jandově rekordu se ve světě vědělo. Byl připomínán i o dvě léta nato, když jej překonal Francouz Eynard. „Na světovém vrcholu se František neudržel dlouho,“ konstatuje Pavel Kovář ve své knize Vítězové a poražení. „První příčinou byl poté, co dokončil studia práv, nástup na vojenskou službu. Druhou vleklé nemocnění žaludku. A třetí – zhoršené podmínky v AC Sparta.“ Tři roky nezávodil, ale i tak o něm Český sportovní kalendář napsal: „Jandu nechť vezmou si naši závodníci za vzor, neboť dokázal, čeho lze pílí a svědomitým tréninkem, hlavně ovšem vytrvalostí, dokázati, takže nemá jen Amerikán nebo Angličan patent na dělání rekordů.“  

Český atlet František Janda-Suk  - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ke sportování se ještě vrátil – to když opustil Spartu a Český atlet František Janda-Suk - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílopřestoupil do konkurenční Slavie. Mezitím mu vyrostli dva zdatní soupeři – slavista Miroslav Šustera a sparťan František Souček. Tehdy si František Janda připojil ke svému příjmení sportovní pseudonym Suk. „Jestliže za Spartu závodí Souček, já chci být silnější a lepší. Čili budu Suk.“ Janda, teď Janda–Suk, vystudoval práva. Čekala ho židle na pražském policejním ředitelství. Místo policejního rady stavěl ve svém životě na první místo, ale i tak patřil u nás k nejlepším diskařům i koulařům. V roce 1914 hodil 42 metrů 36 centimetrů. Jeho nejlepší životní výkon. To mu bylo už 36 let. Zúčastnil se i dalších olympijských her ve Stockholmu a pak po první světové válce v Paříži. Tam nesl jako vlajkonoš v trenýrkách a tričku československou vlajku v čele naší výpravy. V soutěži pak hodil o pouhých jedenadvacet centimetrů méně než před téměř čtvrtstoletím. Měl přitom už 46 roků. A sluší se dodat, že dlouho držel i český rekord v hodu kladivem. Pan policejní rada se svých posledních závodů zúčastnil na středočeském mistrovství. Bylo mu skoro padesát a obsadil druhé místo. Vašnostu Jandu–Suka bývalo vidět nejčastěji na Slavii, kam chodil na tréninky vrhačů. „K poznání byl už zdaleka,“ píše spisovatel Pavel Kovář. „Široká, rozložitá postava, v největších vedrech klobouk, oblek a tvrdý límeček. Patřila k němu i hůlka, o kterou se ale vůbec neopíral, tu měl na to, aby atletům maloval do písku kruhy a spirály a vysvětloval jim styl.“ V teorii byl nedostižný. Jeden z jeho žáků, výborný koulař Štěpán Vokoun, o něm vyprávěl: „Měli jsme ho rádi, byl vysoký, časem mírně shrbený, chodíval mezi nás a zdůrazňoval hlavně vypouštění koule nebo disku. Pro tyhle momenty měl svoje výrazy, nejznámější byl pokřik Tarlá – tarlá – šup!“  

Do konce svého života zůstal starým mládencem, nikdy se neoženil. Zřejmě neměl na manželství čas – musel se věnovat nejprve závodění, a potom jako trenér o svoje kluky. Žil osamělým způsobem v mansardovém bytě. Sám si nakupoval a vařil. Do důchodu odešel na začátku protektorátu. Do posledních dnů svého života se těšil dobrému zdraví (navzdory žaludečním problémům, které ho pronásledovaly v mládí). Zemřel v sedmasedmdesáti letech 23. června 1955 náhle na následky plicní embolie. Vynálezce diskařské otočky, stejně významného objevu, jakým byl třeba flop amerického výškaře Fosburyho, odpočívá na hřbitově v Černovičkách, obci mezi Prahou a Kladnem, v nenápadném hrobě rodiny Vorlíčkových. Na náhrobku je napsáno František Janda–Suk. Bez titulu doktor práv a bez letopočtů. O koho jde, to ví nanejvýš jen hrstka místních. 

 
__________________________________________________________________________________
 
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka

Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05  |  Délka pořadu: 25 minut 

 


zpět

Komentáře

,
No comment found


přidat komentář

 

 _____________________________________________________________________________________________

 

 

 

 Časopisy